Jak komunikovat s dospívajícím


Jak komunikovat s dospívajícím. Všimněte si jednu z definici komunikace jako takové: „KomunikJak komunikovat s dospívajícímace je obousměrný přenos myšlenek a informací, jehož cílem je vytvořit porozumění v myslích jiných a tím podpořit akci“. A teď ruku na srdce, kolik z nás se alespoň jednou neodchýlily v komunikaci s dítětem již od této základní definice? Zejména v tom, zda v naší komunikaci s dítětem jde opravdu o dvousměrný přenos? Neuchýlil se často jen ke komunikaci „shora dolů“?

Často se dostaneme do situace, kdy nás dospívající dítě „vytočí“ tak, že prostě nakričať, obviníme ho, vytkl mu všechno, co je špatné. . . a bouchne dveřmi. Nedáme mu šanci vyjádřit se k dané situaci, prostě ztratíme nervy. Je docela možné, že po této komunikaci bychom za těmi zabouchnutými dveřmi našli naše dítě jako buď nechápavě hledí na dveře, protože jsme mu nedali šanci obhájit se, nebo ještě hůře, jak nám v hněvu ukáže nějaké výmluvné vulgární gesto, protože jsme ho urazili, ponížili a nedali prostor. Proto, pokud se chceme vyhnout takové chybě například při pozdním příchodu dítěte domů, připravme se na to ještě před jeho příchodem a snažme se nebýt příliš emotivní. Ano, řekněme mu, co cítíme, ale ne tím způsobem, že ho budeme obviňovat, že je nezodpovědné, nevychované, nemožné. . . . Řekněme mu, že máme strach, když se pozdě vrací domů a nevíme, kde as kým se nacházelo. Řekněme mu, že nás mrzí, že nedodržuje dohodu o příchodu domů. Řekněme mu, že se zlobíme. Ale neobviňujme ho. Zde je rozdíl mezi kritikou a vyjádřením našeho pocitu, tím mu dáme možnost komunikace „zdola nahoru“.

Pokud se chceme více dozvědět, klaďme otevřené otázky, tj takové, na které je třeba odpovědět několika slovy, nejen ano nebo ne. Protože pokud se například zeptáme: Nevíš, kdy se chodí domů? Jakou odpověď můžeme očekávat? „Ano, vím.“ A my pokračujeme: „tak tedy uvědomuješ si, co jsi udělal? „. Odpověď: „Ano, uvědomuji“.

Touto „diskusí“ nebo spíše výslechem se nedostaneme dál, nedozvíme se popravdě nic nového, jen v nás bude nadále kypieť hněv av dítěti také, protože ho budou otázky unavovat a ponižovat. Ještě více ho poníží naše naštvaná reakce a obviňování typu: „vůbec ti na nás nezáleží“, „jsi ignorant“ a podobně. Snažme se tomu vyhnout a dát dítěti prostor, abychom se dozvěděli od něj skutečnost, proč opravdu zpoždění a dát mu možnost říci, že ho to mrzí.

You must be logged in to post a comment Login