Dovolená


Letos mi ta dovolená nějak nevyšla. Měla jsem v plánu pobyt u moře, pokud možno pobyt taneční u moře španělském. Bohužel finanční rezervy nebyly tak vysoké, jak jsem si namlouvala, respektive částka na výpisu byla relativně příjemná, nebýt znaménka mínus. Když ještě kamarádka dala bůhví proč přednost státníci před válením se na pláži, rezignovala jsem a vytáhla alespoň fotografie z dovolené v Chorvatsku, na které jsem byla před dvěma lety s přítelem a jeho bratrem s přítelkyní.

Tři dny před odjezdem jsme si všichni dali sraz u přítele doma, abychom dali dohromady stravovací bojový plán a pak nakoupili zásoby. Po první hodince čekání na mého přítele jsme s kamarádkou nakousli zmrzlinu. Litrové balení. Její přítel zatím cosi řešil se spolužákem na počítači. Pak můj přítel Tomáš volal, že se trošičku zdrží. Terezín Martin od počítače volal, že už jen něco zkopíruje a přiběhne. Nakousli jsme víno. Pak Tomáš volal, že je tam super parta a vůbec, proč nekoupíme potraviny samy, i tak je to ženská práce. Ve chvíli, kdy jsem trošku prudší položila telefon se Tereza rozhodovala, zda cédéčko hodí jako bojovník ninja a zneškodní počítač, nebo zda ho hodí jako Xena a bude mířit Martinovi do míst, které nejsou tak snadno nahraditelné. Podobné scénky se s lehkými obměnami odehrávaly ještě při sjednávání pojištění, balení kufrů a stahování podrobnosti cesty.

Začali jsme s Terezou přemýšlet, zda by byl takový problém stornovat zájezd. Bohužel musím přiznat, že při pohledu na výšku storno poplatku v nás zvítězil mamon a pokušení jsme odolali a tak jsme aspoň doufali, že moře bude plné ježků a že si kluci zapomenou pantofle do vody.

Musím říci, že v Chorvatsku bylo krásně. Opalovali jsme se, hráli volejbal, potápěly a Koštovali místní vínko. Každý den měl sice drobnější trhlinku, ale na to jsme byli s Terezou zvyklé. Hned po první noci jsme například zjistili, že náš stan, podotýkám společný stan s ložnicemi oddělenými pouze tenkou plátěnou stěnou, je naprosto vzduchotěsný. Doufali jsme, že tedy bude i zvukotěsný, když však Martin Tomáše požádal, aby se laskavě v noci neškrábal na tváři, nebo aby se alespoň oholil, protože ho škrábání strniště třikrát probudilo, bylo po naději. Naše milostné “hrádky” tak připomínaly orientační běh, kdy jsme v okolních kopcích šplhali po ostrých kamenech, snažili jsme se vyhnout trávě ostré jako břitva, najít místo s trochou soukromí a nezakopl o podobně postižené páry.

První den také spatřily světlo chorvatského slunce naše zásoby. Po této roztomilé epizódky u kluků doma jsme si uražené nakoupili jídlo ve skupinkách podle pohlaví. Tedy, alespoň to jsme si s Terezou mysleli. Když ale kluci vytáhli úhledně zabalené řízky, předvařené knedlíky a lodní kufřík s konzervami všeho druhu, došlo nám, že do prodejně potravin vkročili až těsně před odjezdem a to jen proto, že jejich maminka nepovažovala vodku za nutnou součást cestovních zásob. Kluci se nás snažili přesvědčit, že si vše připravili sami, ale když se na zem snesl na počítači psaný jídelníček, náš smích se nesl údolím ještě dvě hodiny. Ano, čtete dobře, kluci měli opravdu na každý den sestavený rozpis od snídaně po večeři, včetně svačiny. Každé ráno se podívali do rozpisu a většinou nastala krize.
“Ježíš, dneska máme špagety. A já mám takovou chuť na guláš!”
“Tak si kluci dejte guláš, vždyť o nic nejde.”
“Neblázni, máma to zjistí! A co kdybychom vyměnili guláš za špagety, masovou směs dáme na úterý a je to! Do kapusty, ale pak nám ve středu na oběd vychází chleba s paštikou, to je blbý.”
“Tak se vykašlete na rozpis, prostě si každý den dejte to, na co máte chuť!”
“Ty ses zbláznila, co když nám něco zůstane a doma bude křik!”
Takže chlapci každý den s odporem jedli předepsané jídla a pomalu z nich vylezlo, že stejným systémem se stravují vždy, když jsou rodiče pryč. Doma je však systém vylepšen ještě o pokyny typu “karbanátky v chladničce v horní poličce vpravo, svíčková v mrazničce levý dolní kvadrant, španělský ptáček v mrazničce pravý dolní roh” Na konci pobytu i tak objevili dva zelené řízky ukryté mezi ponožkami.

Večery jsme zpočátku trávili hraním žolíka, jenže když jsme s Terezou vyhrávali, kluci nás obvinili, že podvádíme, když jsme prohrávali, byli naštvaní, že se nesoustředíme a že nás to nebaví. Hráli jsme tedy na osobnosti – tři se poradili a nalepili čtvrtému na čelo jméno osobnosti, postavy z filmu, knihy a podobně a ten měl jméno uhodnout jen pomocí otázek na ANO a NE. Ani tato hra nebyla bez následků. Tomáš za nic na světě nemohl uhodnout Marie Rottrová. My ostatní už jsme hádali pátou, šestou, sedmou osobnost, jen Tomáš měl od usilovného přemýšlení čelo vrásčité jako šarpej, a stále nic. Nemluvil s námi celý následující den, až večer promluvil, tedy spíše zařval, když si při volejbalu vykloubil rameno.
Poslední večer jsme chtěli trávit v pohodě před stanem karetní hrou. Zrovna jsem vykládala, když mi karty doslova vyrazil z ruky zvláštní zvuk. Jakoby někdo bojoval o život. Naštěstí to jen ve vedlejší vsi vystupovala česká rocková kapela, ale díky vodní ploše jsme měli dojem, že nám hrají deset centimetrů za hlavou. Řeknu vám, už jsem zažila hezčí večer než tři hodiny poslouchat stále totéž (to nebylo moje hodnocení té skupiny, to byla jen velmi trefná citace z textu jedné jejich písničky).

Bohužel, drobný deštík, který se vzápětí spustil, neodradil ani komáři, ani drsných rockerů, jen my jsme drkotaly zuby v rytmu duniacich hitů a na první dobu zabíjeli hmyz. Náladu nám trošku udělal jen naháč, který se alkoholem poznamenaným krokem potácel kempem ve snaze najít správný stan. Trpělivě a metodicky zkoušel jeden stan za druhým. Podle síly zlostného křiku, které se ozvalo vždycky, když otevřel některý stan, jsme mohli tipovat, za jak dlouho opět přijde zkusit štěstí k nám.

Myslím, že jsme si všichni oddechli, když jsme nastoupili do autobusu. Ne nadlouho. Naháč šel s námi. I se svou početnou partou. Byl sice relativně oblečený, pokud počítáte za oblečení zabahněné plavky ao tři čísla menší jarmilky, ale pravděpodobně psychicky neunesl vzpomínku na své včerejší tápání a každých deset minut jsme museli zastavit, aby neznečistil autobus. Jeho kamarádi mu ve značkování chorvatských silnic vydatně pomáhali. Teď už nám naháč tak zábavný nepřipadal.

Při příchodu domů jsem Tomáše požádala, jestli by mě nemohl pustit do uličky, abych si mohla svou tašku vybrat mezi prvními a zabránit tak rozdrcení drahocenných mušlí (a lahvi vínečka). Podíval se na mě takovým pohledem, že mi bylo všechno jasné. Bylo mi jasné, že jsem zavinila jeho vykloubené rameno, déšť, kamennou pláž, naháče i jeho partu. Bylo mi jasné i to, že výstup do uličky je z nějakého důvodu zcela společensky nepřijatelný.

You must be logged in to post a comment Login